úterý 10. května 2011

Kterak J. málem pošel ošklivou smrtí

Toho dne jsme se s J. téměř uštvali. Já jela do práce, abych tam visela na telefonu a vyřizovala a vyřizovala a láska mého života mezitím lítala po úřadech, lékařích a rozličných institucích. Bylo toho potřeba tolik zařídit. Měli jsme dva a půl pracovních dnů (kdo by v pátek odpoledne seděl v kanceláři, když je to vlastně malá sobota) na záplavu bojových úkolů, jež se před námi v důsledku pozvání do Arpidy nakupily. Mezi jinými tu byl problém s auty. Opravdu si pohráváme s myšlenkou buď koupit třetí vůz, nebo oba stávající podpálit a naučit se jezdit hromadnou dopravou.

V parkingu u mého zaměstnání pochrupoval Arthur a můj muž drandil po okrese ve Fištovi. Mně se povedlo nějakým zázrakem objednat kombíka k doktorovi, poněvadž ho už pár dnů zlobí levá přední. Ovšem, doručení vozu do servisu se muselo uskutečnit nejpozději do večera. Já potřebovala zůstat v Praze, jelikož jsem měla rande s velkým R. Babo raď, jak to provedeme? Nejsme žádná béčka, byl zkonstruován Plán. Po skončení pracovní doby jsem vyrazila směr domov, vběhla do bytu, vyměnila si s J. klíče a chtěla se vrátit Fištou na schůzku. Sleduju manžela, jak obléká kalhoty a obouvá boty, že se tedy s mondeem přesune do autoopravny a druhým okem pošilhávám po dveřích dětského pokoje, za kterými pospával Matýsek.
"To nemyslíš vážně, že ho tu necháš?!"
"Ale vždyť on tvrdě spí."
"Nevadí! Víš co všechno se může stát za tu hodinu co budeš pryč? Počkej, až se probudí, vezmi ho s sebou."
"Tak jo."
Spokojeně jsem odfrčela. Bohužel, až téměř v cíli jsem si uvědomila, že dětská autosedačka leží ve Fiestě za mými zády a tudíž se Máťulka nemá do servisu jak dostat. Nevadí. Pošlu klukům zprávu, že celou akci necháme na ráno. Svět se nezboří.

Schůzka totiž pro mě byla extrémně důležitá. Ne, nešlo o nevěru s krásným zajíčkem s čokoládovýma očima, ale měla jsem domluvené setkání s paní D. Paní D. je spisovatelka. Má oblíbená. Jako dítě jsem lehávala s jejími knihami dlouho do noci, dokud mi to máma nezatrhla, nezhasla světlo a já si musela vzít pod peřinu baterku. Moc jsem se na naše rande těšila. Byla jsem na ně patřičně vyzbrojena několika autorčinými výtisky, doufajíce v autogram a miliónem a jednou pálenou otázkou. Jelikož jsme se spolu nikdy neviděly tváří v tvář, jako poznávací znamení byla určena kniha v náručí. Schválně jsem si to odpoledne uvázala na hlavu svůj nejčervenější šátek a pod paží nesla literaturu, což se ukázalo být velmi dobrou kombinací, poznaly jsme se už na dálku a mile se na sebe usmály. Nad výbornou kávou, salátem a zákuskem jsme zapředly hovor a dvě hodiny nezavřely pusu. Bylo mi báječně. Poslouchala jsem vyprávění paní D., jak zajímavou má práci, jak se k ní dostala a jak šikovné má děti. Povídala jsem jí o Matýskovi, o rakovině a o mém psaní, cpala se cheescakem a ukládala si do paměti každou vteřinu. Jelikož paní D. můj blog zná, rozhovor se stočil i tímto směrem, byla jsem pochválena a prý až někdy vyrostu, mohla by ze mě být taky spisovatelka. Ježíšek letos přijel o půl roku dřív.

Když jsem přijela domů, čekalo na mě překvapení. Můj malý soukromý infarkt. Arthur byl odvezen do servisu i přes absenci dětské autosedačky. J., patřičně pyšný na své kombinační schopnosti mi začal vyprávět, co se dělo zatímco jsem byla pryč. Kluci se vyspinkali do růžova, najedli a oblékli, posadili do kočárku a vyrazili na parkoviště. Tam zjistili, že nemají jak převézt nejmladšího. Žádný problém. Tatínek Máťulku, zlatíčko moje ubohé, odvezl zpět do bytu, posadil k hračkám na zem, řekl mu, aby byl hodný a nezlobil a spokojeně si to odfrčel do autoservisu. Tam vyřídil co měl a pěšky se vydal na kilometr a půl dlouhou procházku domů. Nechal v bytě naše handicapované dítko úplně samotné kvalitně půl hodiny. Nevěřila jsem svému uchu. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde Matěj trávil nejtěžších třicet minut svého života, mé oko ulpělo na knihovně, o kterou se rád staví, ale už neví jak zpátky dolů, takže se prostě pustí, za ní následovalo houpací křeslo, do jehož konstrukce by náš chlapeček strčil prsty jen jednou a raději jsem skončila židlí, jež bývá stěhována po celé místnosti, ale není ozkoušeno, jaké to je, když se zvrhne a spadne někomu na hlavu. Dál jsem na vyhledávání nebezpečných situací neměla ani nervy, ani odvahu. Zalapala jsem po dechu, vytřeštila oči na ( již bývalou) lásku svého života a optala se, zda si ze mě nevhodně tropí žerty. Po jeho odmítavé odpovědi jsem se přestěhovala s balíčkem cigaret na balkón a hodně dlouho zhluboka dýchala. No co. Zabít ho nesmím, žít bez něj nemůžu, dítěti se vlastně nic nestalo .... Budiž mu odpuštěno. Nakonec, nosí domů výplatu a umí vyčistit odpad u umyvadla. Ještě se nám bude hodit.

Má návštěva hlavního města se vydařila, mondeo bylo nakonec opraveno, Matěj žije a dýchá, dá se říct, že je všechno v pořádku. Asi J. nikdy nesvěřím, jak blízko byl toho dne od utlučení vařečkou, ale budu si to pamatovat. Nenechávat ty dva samotné bez dozoru dospělé osoby a pokud by nebylo zbytí, zabavit jim klíče od auta.

9 komentářů:

  1. Uf, on je J. taky nakonec úplně normální chlap! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dovedeš si představit, jaká honička nastala v mozku bývalé zřítelnice oka tvého, když vážil, zda je nebezpečnější nechat dítě samotné doma, nebo ho vézt autem bez sedačky? Pokud ano, spíše bys měla politovat jeho závity, touto dobou jistě již nenávratně zadřené :-D

    OdpovědětVymazat
  3. NO,to nic není. To můj J. nechal stát našeho dvouletého syna na návsi a vrátil se přes silnici do domu. Strašně se divil,že chlapeček za ním přišel, když mu přeci říkal,aby stál a čekal na něj.Také jsem našeho živitele tenkrát neumlátila, ale neměla jsem k tomu daleko.

    OdpovědětVymazat
  4. Manžel takhle nechal doma spícího Jendu a nezamčené dveře a jel na 10 minut pryč...a Jenda je utíkavý typ...

    OdpovědětVymazat
  5. Hmmm ... matně, avšak silně si vzpomínám, jak tatínek po narkóze podepsal navzdory nedoporučení revers, odnesl si mě domů, že mě vykurýruje sám ... jeli jsme z Olšanský hodinu přecpanou Prahou, já na zadním sedadle v narkóze, s usychající sádrou a rozřezanýma achillovkama ... o pár hodin později do sáder tatínek vyfrézoval díry, protože mě v nich bolely kotníky ...

    OdpovědětVymazat
  6. :) taková normální rodinka

    OdpovědětVymazat
  7. Takových okamžiků, kdy si člověk musí říct - no hlavně když to dobře dopadlo - bude ještě hodně. Tak hlavně když to dobře dopadlo :o)))

    OdpovědětVymazat
  8. Fíííha,dost dobré...J.je odvážný...a jinak obdivuji tvé sebeovládání,mě by nejspíš předběhly činy:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Hihihi, dámy, vy mi dáváte :) Jsem ráda, že ten můj chlap není na světě samojediný :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...